pondělí 18. ledna 2016

Syndrom uvařené žáby v kontextu dnešních dní


Žabí syndrom je jev, který vypozorovali nejspíše američtí vědci, a lze ho popsat asi takto: Když vezmete žábu a hodíte ji do vařící vody, vyskočí z ní ven. Ale když ji hodíte do studené vody a budete teplotu pomalu zvyšovat, žába nevyskočí, jako by si říkala „je sice teplo, ale ještě to jde...” — a nakonec se uvaří.

Co z toho vyplývá? Zaprvé to, že mezi vědci jsou divní sadisté, kteří vaří živé žáby, navíc ne proto, aby si pochutnali na stehýnkách, ale proto, aby mohli pozorovat, jak se nebozí obojživelníci trápí.

Zadruhé to, že většina lidí se někdy, v nějaké situaci, v nějakém kontextu, zachová jak žába. Tedy že jsou v situaci, kdy si říkají „ještě to jde, ještě není nejhůř...”, posouvají hranici snesitelného, časem se původní představy o „nejhůř” stanou realitou všedního dne a ve chvíli, kdy si dotyčný uvědomí, že už je fakt zle, tak bývá pozdě.

Chcete příklad? Mezilidské vztahy. Řekněme, že muž chodí jednou týdně do hospody a žena si říká: „To jde, může být i hůř”. Pomalu, postupem času, tráví muž v hospodě víc a víc času a žena si stále říká „může být hůř”. Pak začne být muž víc ožralý než střízlivý, pak padne první facka, pak první kopanec a za pár let žena náhle v nějaké jasné chvíli zjistí, že vlastně žije s ožralým individuem, které ji každý den mlátí, a diví se sama sobě, že se s ním nerozvedla. Přitom někoho takového by si před lety rozhodně nevzala.

A další příklad: Pokud chce vedení firmy snížit platy, zkrátit dovolenou, zrušit školku a propustit pár lidí, musí to udělat hezky jedno po druhém, nejlépe každý krok vždy ve chvíli, kdy se na ten předchozí už pozapomene. Kdyby něco takového vyhlásilo ze dne na den, tak naštve všechny a naráz, navíc bude mít na krku stávku, odbory a kdesi cosi. Ale přijdou-li tyto nepříjemnosti třeba v rozmezí jednoho roku, tak si je málokdo sesumíruje dohromady, málokoho vyburcují k akci...

Když vláda potřebuje zvednout daně, zvedá je po kouskách, po různých částech — tu zvedne spotřební daň u toho, tu u tamtoho, tady vzroste DPH, támhle se zvýši sociální a zdravotní, tuhle se zavede minimální daň... A je to hezky rozložené do několika let, lidé brblají, ale smíří se s tím. I když se to v několikaletém cyklu opakuje. Zkrátka — šrouby je třeba utahovat pomalu.

Největší nebezpečí žabího syndromu spočívá v tom, že skoro nikdo nepozná, že se to děje jemu. Že jen málokdo dokáže říct: „Tak, teď jsem v roli žáby a voda se ohřívá, je třeba vyskočit!”

Až si příště řeknete: „No co, ještě není nejhůř...”, zkuste se zamyslet, jestli náhodou nejednáte jako žába, jestli vás někdo nevaří, a v kolika hrncích současně vlastně sedíte...

video: https://www.youtube.com/watch?v=TyBKz1wdK0M

Přidejte se k naší FB skupině:

https://www.facebook.com/groups/1552114588364251/

Prosíme sdílejte odkaz na tento blog:

http://bod-zlomu.blogspot.cz/